Návštěva Národního hřebčína v Kladrubech nad Labem
Teplý podzimní den 11. října má očekávání rozhodně nezklamal. Když jsem si v našem měsíčníku přečetla, že nás do Kladrub na prohlídku „rodinného stříbra“ naší republiky zve sama jeho ředitelka, paní ing. Lenka Gotthardová, CSc., neváhala jsem ani chvilku. A byla jsem moc vděčná Hance Jírovcové z pražského MH centra, že pro nás na ten výlet objednala autobus.
Paní Gotthardová je velmi milá dáma na svém místě. Věnovala se nám přes dvě hodiny, nelitovala svého času a velmi ochotně nám ukázala v hřebčíně i místa, která bychom při běžné prohlídce vidět asi nemohly. Nadšeně nás seznámila s historií chovu kladrubských koní i s jeho úspěchy.
Všichni „obyvatelé“ hřebčína, bílí kladrubští koně, černá hříbata, grošáci, tmaví koníčci, ryzáci i jeden „pomerančový“ krasavec nás okouzlili. Byli majestátní, pohlední, klidní a spokojení. Všude byla vidět úžasná péče, pořádek a láska všech zaměstnanců k této práci.
Nebylo divu, že každý z nás spontánně a po svém projevil obdiv k těmto nádherným ušlechtilým zvířatům, která provázejí člověka spolu se psy od pravěku. A snad bychom se všichni v té chvíli ztotožnili i s Fráňou Šrámkem, který v jedné ze svých básní napsal:
„Kdybych byl pastevcem koní, večerním časem
stal by se jednou snad divoucí div:
až, hvízdnuv, koně bych svolal z odlehlých niv,
koníček cizí, bílý a krásný, divoucí div,
stál by tu náhle a lidským mne oslovil hlasem.“
I nám se zdálo, že koně z tohoto hřebčína mluví se svými ošetřovateli lidským hlasem a že jim všechnu starostlivost oplácejí, od narození se pilně učí a plní všechna jejich přání. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavého o chovu a akcích hřebčína, o prodeji koní do různých zemí, ke královským dvorům, paní ředitelka vyprávěla s nesmírným zaujetím, ani se nám domů nechtělo. Budeme dlouho vzpomínat na milé přijetí a krásné koníčky.
Olga
