Nezůstávej sama, vzkazuje Hanka
Ležím doma v posteli a dívám na „ten náš“ nádherný kalendář. Jsem na něj pyšná. Před rokem jsme se s většinou vyfocených děvčat, fotografkou Adélkou a Tomášem Vávrou z firmy Roche sešly v Myšlíně u Mnichovic. Přijely jsme skoro všechny se svými blízkými.
Celé dva dny jsme debatovaly o našich prožitcích z nemoci, o tom, jak nám bylo těžko, co nám udělalo radost a jak nás přijímalo okolí. Pro některé z nás už bylo hodně dlouho od nemoci a musely jsme sahat hluboko, abychom některé prožitky vytáhly znovu na světlo.
Přijela jsem se svojí dcerou, která někdy o „mém“ Mamma HELPU mluví s určitým despektem. O mé nemoci jsme spolu již několik let nemluvily, proto jsem měla obavy, jak to všechno přijme. Byla jsem dost překvapená, že v našich debatách byla docela aktivní. Nikdy před nemocí jsem si nemyslela, že jednou bude mojí hlavní oporou, ale prostě to tak vyplynulo ze všech okolností.
V době, kdy jsem onemocněla, jsem žila sama, děti se již osamostatnily, byla jsem rozvedená. Moje Lucka se o mě tak bála, že mě všude doprovázela a po každé chemoterapii se ke mně nastěhovala alespoň na dva dny, abych nebyla sama. Upravila si svoje pracovní povinnosti tak, abychom všechno zvládaly spolu. Ze začátku jsem byla svým onemocněním tak ochromená, že jsem byla moc ráda za její pomoc. Později jsem se snažila už zvládat léčbu sama.
Další oporou byla moje kamarádka , se kterou se známe od základní školy. Byla to ona, která se mnou byla ochotna kdykoliv mluvit, rozebírat plány o budoucnosti, co bude po nemoci a dokázala mě rozveselit prostřednictvím svých vnuček. Bylo pro mě moc důležité, cítit ty lidi kolem sebe a vědět, že mi chtějí pomáhat. Dávala jsem jim najevo, že je potřebuji a jsem moc ráda, že je mám.
Právě tohle vám všem chci vzkázat – nebojte se požádat svoje blízké o pomoc. Někdy jsou naší nemocí tak zaskočeni, že se nám pomoc stydí nabídnout, někdy se jich dotkne, že jim o své nemoci neřekneme. Je důležité mít podporu nějakého blízkého člověka.
Vím, my co jsme víc otevřené to máme asi jednodušší, ale vy, které plno věcí nosíte v sobě a nejste zvyklé mluvit o svých pocitech, zvažte to – pro překonání našeho onemocnění je opravdu moc důležité otevřít se… Je potom lehčí tu bestii přemoci. Většina z vás už to asi ví, ale musím se o tuto svou zkušenost s vámi podělit.
Hanka Jírovcová
Duben
Hanka s dcerou Lucií
Připadala jsem si v té době, jako bychom si s dcerou vyměnily role - vozila mě na chemoterapii, dohlížela, abych odpočívala, držela mě za ruku, když jsme spolu čekaly na výsledky vyšetření. Byla jsem ta bezradná, bezbranná, zranitelná a s velkou úlevou jsem jí svěřovala všechny svoje stesky. Chápala mě, nebo se aspoň tak věrohodně tvářila, a já se pomalu polehoučku zase mohla vrátit ke své dospělosti...
Více o projektu Breast Friend | Nezůstávej sama
nahoru
