Má fotka na květen
Tak máme za sebou opravdu krásný květen a na mne připadl úkol napsat svůj příběh, který by doplnil květnovou fotografii z našeho kalendáře „Nezůstávej sama“. Když jsme se fotili, byla sice už bezmála půle září, ale byla tak nádherně slunná neděle, s temně modrou oblohou a ostrými odpoledními stíny, že to až vyráželo dech. Dali jsme si sraz s fotografem na tenisových kurtech a fotili a fotili a fotili…. Nebylo asi jednoduché vybrat právě tu jedinou, ve které by bylo opravdu vidět všechno, co máme na srdci, ale je to určitě ona.
Tak tato fotografie z kalendáře mě provázela celým květnem a pomohla mi pomalu ale jistě překrýt tu nepříjemnou pachuť, která se mi na tento měsíc postupem času nalepila. Mám pocit, že když mi osud chystá velké změny, schová si to na květen. Hlavně nemoci, které vždy dopadly jinak než se očekávalo. Ale i zprávy pozitivní, například narození zdravé dcery, o kterou jsem musela bojovat celé těhotenství. Květen v roce 1993 byl obzvláště těžký. Když jsem ležela s metastázemi a vodou v plicích na „JIPCE“, nevěřila jsem, že nějaký příští květen ještě bude. Přišla za mnou paní doktorka, o které jsem se později dověděla, že to byla psycholožka, a ptala se jestli mi něco nechybí. Co mi chybělo? Všechno. Ale nejvíce víra v uzdravení a blízkost rodiny. Trvalo to sice dlouho, ale domů jsem se vrátila a bojovala. Další květen, a nejen ten, jsem skončila sice zase v nemocnici, ale síla rodiny mě postavila vždy znovu na nohy. Jen člověk nesmí zůstat v bolesti sám. Všude kolem nás jsou ruce, které mohou pomoci, jen to někdy nevidíme. Nebo neumíme přijmout.
Když se pomalu utvářela podoba našeho kalendáře Nezůstávej sama, zjistila jsem, že moje fotka s manželem připadne zrovna na měsíc květen. Na ten krásný jarní měsíc, který ve mně vyvolává tolik protichůdných vzpomínek. A pak mě celý měsíc tato nádherná fotografie doprovázela nejen doma, ale i v Mammáči a v různých ordinacích. Připomínala mi, že jsem zapomněla, že nejsem sama, že jsou nablízku lidé, kteří mě mají rádi a jsou připraveni kdykoliv pomoci. Hodně jsem neustálým bojem s nemocí ztratila, ale daleko více jsem získala. A to mi naše fotka celý ten měsíc připomínala.
Ida
Květen
Ida s manželem Radkem
Prožili jsme toho společně už hodně, na jeden život dost pěkného a taky dny a měsíce a roky, kdy jsem si připadala jako na houpačce - do nemocnic se vracím s neuvěřitelnou, úmornou pravidelností. Můj muž je ale se mnou, provází mě oddaně a s láskou, nadějí a optimismem nešetří. Když ztrácím víru, ví si rady. Když ztrácím sílu, dá mi svou...
Více o projektu Breast Friend | Nezůstávej sama
nahoru
