Vzkaz od tváře z kalendáře
S Patrikem a Adélkou jsme se sešli vloni v srpnu, hodně jsme si povídali, hodně fotili, myslím, že vyhrazený čas jsme využili naplno. Byla to zajímavá zkušenost, ale kupodivu docela náročná (omlouvám se modelkám). Až teď mě napadá ta shoda, srpen, který právě skončil, mám moc ráda a to místo nad starými zámeckými schody, kde fotografie vznikla a kam jsme došli docela neplánovaně, taky miluju. A hned jsem si uvědomila, že na fotografii bych neměla být jenom já s kamarádkou, ale všichni, kteří mi v té době pomáhali, ale to by pak vypadalo jako skupinová fotografie z turistického zájezdu.
Když přemýšlím o své nemoci, na tu dobu od sdělení diagnózy, přes celou dlouhou léčbu… vlastně se mi moc vzpomínat nechce… S úlevou zjišťuji, že čas těm nejhorším zážitkům obrousil hrany a dovolil mi dívat se na tu dobu smířlivěji.
Svět se nezastavil ani nezměnil, jak jsem si tenkrát myslela. Spíš já jsem se musela změnit (pokud to jde), z něčeho slevit, s něčím se smířit. Hlavně zase začít něco dělat. Období po skončení léčby bylo nečekaně těžké.
Všichni mě plácali po zádech jak jsem to ohromně zvládla, ale já najednou nevěděla, co s tou nově nabytou svobodou mám dělat. Nevěděla jsem, kdo teď jsem a kam patřím.
Získávala jsem pocit, že už bych si neměla stěžovat, že mě něco bolí, trápí, že se snad bojím budoucnosti. Tohle vědomí ve mně ještě prohlubovala občasná setkání s jinými pacienty, když mi vyprávěli, že jsou v pohodě a na období, kdy se léčili už si ani nevzpomenou. Vůbec jsem to nechápala.
Jsem ráda, že jsem se v té době seznámila s mammahelpem, abych byla přesná, věděla jsem o tom sdružení, četla jsem jeho bulletin. Už si nevzpomínám, který článek mě zaujal a proč, důležité bylo, že mi pomohl a od té doby jsem bulletin četla pravidelně. Zajít do centra, popovídat si, to mě nenapadlo. Až později. A s překvapením jsem zjistila, jak moc mi to pomohlo. Našla jsem lidi, kteří mým starostem a obavám rozuměli, měli stejnou zkušenost, byli mnohem dál než já. Už jsem zůstala. Postupem doby jsem si uvědomila, že je to moje další zázemí….
Proto také říkám: „Nezůstávej sama!“ Zůstat sama je to nejmíň dobré řešení, jaké si můžete vybrat.
Jitka Klučinová
Září
Jitka s kamarádkou Ilonou
Jsme každá úplně jiná, viď Ilono? A asi proto spolu kamarádíme, což je zřejmě typické. Známe se dlouho a dobře a přesto by mě nenapadlo, že toho pro mě tolik uděláš, když budu nemocná. Že mi pomůže hlavně rodina, to jsem docela sobecky očekávala, ale od tebe to bylo překvapení navíc. Těžko někomu vysvětlovat, že všechno má najednou úplně jiný rozměr, že člověka dojímá, když ho kamarádka každou chvíli bere na koncerty nebo do kina, zajímá se o něj a ještě se k němu chová jako ke zcela normální bytosti...
Více o projektu Breast Friend | Nezůstávej sama
nahoru
