Projekt Nezůstávej sama! pokračuje
Pamatujete se ještě na náš kalendář pro rok 2007, v němž jsme se snažili dosvědčit, že má velký smysl mít v době, kdy se potýkáme s nemocí, vedle sebe dobrého přítele? Vznikl tak, že jsme našli dvanáct dvojic – vždy pacientku a jí blízkého člověka – ochotných zveřejnit nejen svou tvář, ale i svou otevřenou výpověď o jejich vztahu. Černobílé portréty měly úspěch a jejich zvětšeniny v podobě výstavy putovaly k veřejnosti v městech, kde máme svá MH centra, víc jak rok také visely na stěnách čekárny onkologie na Zeleném pruhu v Praze. Dodnes jsou vystaveny na našich webových stránkách www.mammahelp.cz, kde si je můžete prohlídnout.
Proč se k tomuto tématu vracím? Náš úmysl, upozornit na užitečnost takové podpory, tehdy podnítil už probíhající celosvětový projekt firmy ROCHE s názvem Brest Friend. Také my jsme v roce 2006 do ateliéru známého fotografa Rankina v Londýně vyslali českou pacientku, která si překvapivě jako svého „přítele v době nemoci“ vybrala svého onkologa. Šlo o herečku Martu Vančurovou a doktora Václava Pechu. Vznikla ojedinělá kniha, a dnes už světově známé dvojice pod hlavičkou projektu Brest Friend obletěly v podobě výstavy celý svět. Od začátku června je tato výstava k vidění v obchodním centru Nový Smíchov, a jejím posláním je, stejně jako jinde ve světě, podnítit zájem veřejnosti o potřeby nás, žen s rakovinou prsu.
Já si navíc myslím, že toto téma – nezůstat v době nemoci sama, mít vedle sebe spolehlivého přítele – je stále aktuálnější a také se o něm více hovoří. Pozornost mu věnují nejen média, což jistě pomůže tuto naši potřebu zviditelnit, ale hlavně se jej více všímají i lékaři, což je pro nás velmi povzbudivé. Přesto, že z nedávného dotazníkového průzkumu, kterého se i řada z vás zúčastnila – a zúčastnili se jej také onkologové – vyplynula zatím padesátiprocentní neochota lékařů k tomu, aby pacientka standardně přicházela na vyšetření a kontroly do ordinací v doprovodu svého blízkého (ať je jím kdokoli), myslím, že musíme vyzdvihnout právě tu druhou polovinu zkušených a empatických onkologů, kteří s podporou blízkého člověka u své pacientky umí zacházet, váží si jí a umí jí také využít v náš prospěch.
Na vernisáži výstavy na Smíchově v tomto duchu hovořila kromě doktora Pechy také doktorka Jana Prauzová, a důraz na tuto podporu kladla i paní senátorka Palečková, která tuto akci veřejně zaštítila. Všichni odbornici se shodli na tom, že pacientka má v blízkém člověku nejen pevný bod pro ukotvení své naděje, ale také bezpečnou vrbu. A my všechny víme, jak velkou roli hraje pro stav naší psychiky možnost otevřeně se někomu svěřit, hovořit o svých obavách. Jde samozřejmě o možnost otevřené komunikace vůbec – s mým lékařem, s mým okolím, ale když se dostanu do bludného kruhu vnitřní izolace, což se v ohrožení života běžně stává, potřebuji někoho, kdo mi z něj pomůže ven.
Naší motivací pro kalendář bylo před dvěma lety také naše zjištění z poraden Mammahelpu. Mnohé z nás si totiž neumíme o podporu a pomoc svých blízkých říci. Když překonáme počáteční paniku a vzchopíme se, začneme se leckdy chovat, jako bychom už dál na všechno stačily samy. Většinou nejde o falešné hrdinství, ale spíš o snahu nezatížit naše blízké ještě větším strachem, utrpením, bolestí. Musíme je přece ochránit a dát jim najevo, že si s nemocí a vším, co s ní souvisí, už poradíme. Máme přece dobrého lékaře, postará se o nás. Nebojte se, vás doma už se to netýká…
Časem, když nám není zrovna dobře na duši, teprve zjistíme, že jsme si na sebe vyrobily dost nešťastnou past. Když se náš strach dere na povrch ( a takové okamžiky nesčetněkrát přijdou), nikdo kromě nás mu neporozumí. Jestliže někdo z našich blízkých není nablízku a neprochází celou dlouhou nemocí s námi, nemůže mu porozumět. Vždyť ani nemůže pochopit, proč se náhle, bez zjevné příčiny, něčeho tak úzkostně bojíme…Někdy se dokonce takovým nepochopením zablokuje i vzájemná komunikace – a to je pak ještě hůř. Myslím, že většina z nás takové situace poznala.
Jsem sama po nemoci víc jak deset let. Když dnes přijdu na kontrolu a sedím v čekárně na onkologii, vidím tam podstatně víc dvojic, než jich tam sedávalo v době mého léčení. To je skvělá zpráva. Znamená to, že některé z nás objevily, v čem je pro ně prospěšné, když je někdo doprovodí a bude s nimi ty napjaté chvíle čekání sdílet. Nepřipadají si kvůli tomu trapně a nešťastně, že toho druhého zatahují do svého trápení. Neberou to jako svou slabost či dokonce vinu ( a musím se přiznat, že já sama před deseti lety jsem to nedokázala, pořád mě to pudilo být za tu silnou a soběstačnou, doprovod do nemocnice jsem brala jako zahanbující – jak jsem byla bláhová!)
Škoda jen, že do ordinací pak z té dvojice většinou vejde jen samotná pacientka…Je to přání lékaře? Je to naše potřeba intimity, nebo naše obava, že by to lékaře popudilo? Je to jen zaběhaný stereotyp? Netroufám si soudit. Jde mi jen o to, abychom o tom začaly přemýšlet, proč to tak je. Každá přece víme, jak moc se člověku v ordinaci v hlavě zatmí a jak málo si z lékařových slov pamatuje, sotva vyjde ven. A naopak, na co všechno jsme se zapomněly doktora zeptat…
Dotazníkový průzkum, o kterém jsem se už zmínila, vyjevil také fakt, že asi polovina z nás se nezajímá o základní informace o své nemoci – ne jen o podrobnosti, ale o základní údaje. Je jistě věcí každého, nakolik chce být informován, ale napadlo vás někdy, co vlastně o svém onemocnění víte? Jakého typu je váš nádor, v jakém stadiu byl zjištěn, ptaly jste se někdy na to, zda je vaše léčba „ušita na míru“ vašemu nádoru?
Myslím, milé mammahelpky, že v tomto případě ne lékaři, ale my máme hodně co dohánět! Dokážeme to?
Jana Drexlerová
nahoru
