4. Odcházejí muži od svých manželek? Většinou ne, ale není to jediný způsob, jak ženu opustit

Zdá se, že téměř každý zná nějakou historku o bezcharakterním manželovi pacientky trpící rakovinou prsu. Jeden chirurg mi pověděl o nezodpovědném člověku, který odešel od své ženy a dvou malých dětí a nechal ji, aby si poradila s chemoterapií (a starala se o děti) úplně sama. Další manžel odvezl svou nemocnou ženu k její matce, jako kdyby reklamoval vadné zboží, a prohlásil: „Tohle já nemůžu řešit.“

Když poslouchám podobné příběhy, zamýšlím se nad tím, jestli mužům nechybí nějaký gen pro soucit. Ta myšlenka není zas tak za vlasy přitažená, jak se na první pohled zdá. Ženy mají v oblasti empatie biologickou výhodu. Při porodu, kojení a milování produkují velké množství chemických látek, které u nich podněcují pečovatelské chování. A neví se zatím, zda tyto látky vyvolávají něco podobného i u mužů. To ale neznamená, že by se to muž nemohl naučit, Bude ale asi potřebovat praxi.

Příběhy ničemných manželů pacientek s rakovinou prsu jsou samy o sobě hrozné.

Horší je ale to, že je mnoho lidí přesvědčeno o existenci jakési pravdivé vědecké studie dokazující, že páry, kde žena onemocněla rakovinou prsu, se rozcházejí mnohem častěji, než páry v běžné populaci. To by se ale musely pacientky rozcházet se svými partnery v neuvěřitelně mnoha případech, protože rozvodem končí u nás (v USA) každé druhé manželství. Aby se dal vliv rakoviny prsu na rozvodovost změřit, musel by být ohromný. Ale jsou samozřejmě známy také případy opačné, jak rakovina prsu manželství „zachránila.“

„V jednu chvíli to vypadalo, že nás rakovina úplně rozdělí,“ vypráví manželka jednoho známého amerického trenéra. „Nemoc nás ale naopak dokázala po letech, kdy jsme žili už každý svůj život, znovu sblížit. Náš vztah je teď pevnější, než kdykoliv v minulosti. Někdy, když vám hrozí, že někoho blízkého ztratíte, uvědomíte si, jak moc ho milujete a začnete se na situaci dívat jinýma očima.“

Také odborníci nezažili nic, co by svědčilo o houfném exodu manželů. V jedné kanadské studii jsou porovnávány manželské vztahy žen nemocných rakovinou prsu se stejně velkou „zdravou“ skupinou, a výsledky obou byly téměř vyrovnané. V obou skupinách se ze sta párů rozešly přibližně tři, a také počet žen popisujících své manželství jako „velmi neuspokojivý stav“, byl také přibližně stejný. V průměru to byla jedna z deseti žen. Tato studie je velmi dobře známa mezi odborníky na duševní zdraví, ale už méně mezi laickou veřejností.

Jakákoliv studie ale vždy reprezentuje pouze výřez života. Realita rakoviny je taková, že jde o složité onemocnění, které bude mít téměř jistě zásadní důsledky pro vaše manželství, ať už v dobrém, tak i ve zlém. Rakovina v jakémkoliv vztahu zveličí jeho vady. A i ty nejlepší vztahy mají své mouchy. A asi vám taky nikdo nemusí říkat, že žádné manželství není dokonalé..

Prvním krizovým bodem je moment diagnózy. Jak už jsem se dříve přiznal, nevykročil jsem tou správnou nohou. Dobrá, začal jsem stoprocentně špatně. Místo abych spěchal domů a byl své ženě nablízku, když mi to zavolala, zamumlal jsem pár vyhýbavých slov a zůstal raději v práci.

Myslel jsem si, že jsem se tehdy choval jako nevychovaný fracek, ale později jsem se dověděl, že moje první reakce byla normální. Instinktivně tomu nechcete věřit. Nechcete stanout tváří v tvář realitě, že život vašeho partnera je ohrožen Muži se někdy odcizí, aby se vyhnuli jakékoliv předpokládané ztrátě v budoucnosti.

A to může být začátek konce manželství – že muž nikdy nepřekoná první vlnu paniky.

Žena se v takové situaci může cítit úplně stejně. Její pečovatelský přístup k životu je sice větší, ale nejsou známy ženy, které by se kvůli tomu těšily, až jejich muž onemocní rakovinou a ony se budou moci o něho starat. Je proti lidské nátuře, chtít nést takové břemeno.

Problematický začátek se dá ale vylepšit jen tehdy, když si přestanete namlouvat, že to není pravda. Zcela jistě se vám to ale nepodaří, pokud sobeckost převáží nad vaší obětavostí. Jsou manželé, kteří o tom nechtějí slyšet. Chtějí sexuální partnerku, a tohle není to, co si domluvili, když se ženili.

Kamarád mi vyprávěl o jednom čerstvě ženatém vášnivém jachtaři, který, když se dověděl diagnózu své ženy, se nejdříve zeptal, zda by nemohla svou léčbu odložit až na konec jachtařské sezóny. Hodila toho hlupáka přes palubu. A když tuto příhodu ženám vyprávím, každá řekne díkybohu, že zjistila co je zač ještě dříve, než měli děti.

Jinými slovy, je možné, že ti manželé, kteří se zachovali špatně v situaci, kdy jejich žena onemocněla, by nestáli za nic, ani kdyby byla zdravá. A je jedna věc, na níž se můžete spolehnout: není pravděpodobné, že vaše předchozí partnerské problémy po objevení onemocnění zmizí. Rakovina může být skutečně zkouškou vašeho vztahu, ten se může zhroutit, ale paradoxně i zlepšit. Leckterý problém se dá pod novým úhlem pohledu řešit snadněji. Musí být ale oboustranná snaha chtít řešení najít.

Muži ale nejsou jediní, kdo po diagnostikování rakoviny prsu odcházejí. Možná to, co řeknou, udělají nebo naopak neudělají, přiměje jejich ženu, aby opustila je. Jsou známy případy z praxe, kdy žena opustí manžela, který jí nebyl podle jejího mínění v době léčby dostatečnou oporou. Mějme na paměti: nechceme-li být my muži s nimi, může se stát, že ony pak nebudou chtít být s námi.

Konečným měřítkem muže není jak se chová ve chvílích uspokojení a pohodlí, ale jak se zachová v době náročných úkolů a protivenství.
Martin Luther King