Kurz počítačové techniky
Ve svých 56 letech a navíc s mozkem propláchnutým chemoterapií jsem byla vyslána na kurz počítačové techniky pro pokročilé. Už to slovo pokročilé ve mně vzbuzovalo obavy, že si jako začátečník trhnu mezi ostatními studenty ostudu.
Nějaké znalosti jsem měla, uměla jsem počítač zapnout a vypnout, otevřít si poštu a odpovědět na email, vyhledat si něco na internetu, prohlédnout si uložené fotky, pokud se mi ovšem podařilo najít ten správný chlívek, kam je někdo schoval, to byla někdy pořádná makačka. Prostě moje znalosti byly minimální, komunikace probíhala systémem pokus-omyl a byly i chvíle, kdy jsem chtěla ten krám rozbít. Určitě s tím máte někdo zkušenost, hodinu něco píšete, radujete se, jak vám to pěkně jde a najednou to všechno zmizí. Tak to je situace, kdy vám žádné slušné slovo na jazyk nepřijde, to sprosté taky nepomůže problém vyřešit, ale trochu se vám uleví.
Možnost naučit se něco víc přišla v pravou chvíli. Kurz pořádalo občanské sdružení Vialin se sídlem ve Vojkovicích nedaleko Karlových Varů. Už samotný příjezd je impozantní. Silnice nejprve šplhá skoro až do nebe, z výšky mi ukáže krásné údolí, do kterého mě následně svede několika zatáčkami, pár domků, trať a už stojím před místní věhlasnou vinárnou, kde kromě instrukcí o místě konání kurzu dostávám tu nejlepší hovězí polévku s játrovými knedlíčky. V bříšku jak v pokojíčku a jedu hledat penzion.
Žlutá budova připomínající vesnickou základku se stává na příští týden mým domovem. Hned při vstupu se všechny obavy rozplývají, vkusně vyzdobená hala, krásné staré schodiště lemované proutěnými košíčky, sušenými kytkami a kameny. Ujímá se mne mladá milá paní Kubálková, provází mě penzionem, ze kterého dýchá rodinná pohoda, seznamuje mne s ostatními účastníky. Je nás celkem sedm žen, jeden muž a dva pejsci.
Odpoledne začíná výuka a už tu mám první problém – neumím zapnout počítač. Zjišťuji, že nejsem sama v nesnázích, lektor obchází žáky, uvádí počítače do provozu a už mu zřejmě začíná být jasné, že výraz pokročilý jsme pochopili po svém. Dozvídáme se, co všechno bychom se měli v tomto kurzu naučit. Některé výrazy slyším prvně v životě, moje terminologie je hodně vzdálená od odborné, ale po čase si rozumíme, lépe řečeno lektor chápe, co se snažím říct. Tři hodiny učení, v hlavě zmatek a ještě dostáváme domácí úkol, tak to je mazec.
Odcházíme společně na večeři do vinárny, dobré jídlo, nezvykle milá obsluha, přípitek na uvítanou, začínáme se oťukávat. Každý máme nějaké své postižení, spojuje nás chuť naučit se něco nového a spřátelit se s novými lidmi, tak snad se nám ten týden vydaří. Večer se scházíme všichni ve třídě nad domácím úkolem a snažíme se vzpomenout si, co jsme se to vlastně učili.
Ráno budíček v 7.30, sprcha, snídaně. U té snídaně se musím zdržet, to bych vám přála vidět, to se paní Kubálková vyšvihla, chleba, pečivo, jogurty, salámy, šunka, sýry, vajíčka, zelenina, ovoce, čaj, káva, džus a navrch ještě lívanečky, tak tady se mi začíná hodně líbit. Teď honem do lavic, přijeli jsme se něco naučit.
Učení – mučení, v mém věku to není žádná legrace, navíc jsem většinu života prožila v éře tužky a papíru. Základní pojmy informačních a komunikačních technologií, Hardware, Software, typy počítačových sítí, virtuální společenství, operační systém, správa souborů, Bože, na co jsem se to dala. Lektor Jiří Ďurovič má s námi neskonalou trpělivost, vysvětluje a vysvětluje, opravuje a opravuje. Postupně začínám chápat Word a jsem sama na sebe pyšná. Ale ouha, přichází Excel, vytváříme tabulky, grafy, počítáme výplaty fiktivních zaměstnanců, odměny v %, sčítáme sloupce a řádky, jeden neopatrný klik a jsem mimo, návrat zpět bez pomoci lektora je nemožný. A zase domácí úkol.
Středa, dopolední výuka, mozek už nebere, jsme na tom všichni přibližně stejně. Manželé Kubálkovi, majitelé penzionu a autoři celého projektu mají pro nás v pravý čas úžasné překvapení. Pozvali masérku, pedikérku, kosmetičku. Necháváme se postupně všichni namasírovat, mimochodem taková reflexní masáž chodidla nemá chybu. Ve společenské místnosti probíhá péče o nohy, ruce, obličej, vlasy, ale hlavně péče o duši. Všechny jako jedna rodina procházíme zkrášlováním a máme pocit sounáležitosti. Pryč jsou všechny osobní starosti a obavy, mozek vnímá jen příjemné a krásné odpoledne ve společnosti neskutečně milých lidiček, najednou je svět růžový a všichni se máme rádi, záříme. Nedá se to popsat, musí si to člověk prožít, aby pochopil. Kubálkovi jsou najednou jedni z nás, mám pocit, že se známe léta.
Od tohoto dne máme k sobě všichni nějak blíž, dokážeme se otevřít, pochopit druhé, zmizely pomyslné hranice. Když se nad tím zpětně zamyslím, docházím k poznání, že vzdělávací pobyt ve Vojkovicích nebyl jen o možnosti naučit se něco víc na počítači, ale především o způsobu vnímání lidí kolem sebe, o toleranci, kolektivu, kamarádství. Byl to pro mě hluboký zážitek, naprosté vybočení ze všední reality. Svůj život jsem měla rozdělený na před rakovinou a po ní. Při sdělení diagnózy jsem musela udělat tlustou čáru za dosavadním způsobem života a začít znovu a jinak, prostě jsem pochopila o čem to je. Dalším mezníkem se pro mne staly V O J K O V I C E . Vřele doporučuji všem, kteří si myslí, že mají nějaký neřešitelný problém, všem, kteří v životě tápou a neví jak dál, prostě všem, kteří neumí žít, vlastně všem.
Milá paní Kubálková, milý pane Kubálku, chtěla bych vám tímto poděkovat za nevšední zážitek, kterým pobyt u vás pro mne byl. Ať se vám i nadále daří svou laskavostí a vstřícností ukazovat lidem tu správnou cestu.
Daniela
Ještě na závěr se musím pochlubit, napsaný text mi ani jednou nezmizel a ještě jsem vám přidala pár obrázků. Jen s těmi % a grafy si nejsem jistá, jestli by vás to bavilo. A to je umím i barevně.
