Jak jsem neumyla okna a Vánoce stejně přišly
Říkala jsem si: Tentokrát to nenechám všechno na poslední chvíli, já na ten předvánoční chaos vyzraju! Hezky pomaloučku začnu tak měsíc, dva před svátky a budu pěkně systematicky okrašlovat byt z jedné strany až do kuchyně – okna a záclony, hlavně to pětimetrové v obýváku, potom koberce, ani na sklo ve vitrínkách nezapomenu. Pak pěkně v klidu napeču, vycídím kuchyň aby se leskla jako zrcadlo a Vánoce můžou přijít. Jenže jak říká staré pořekadlo „Člověk míní, Pámbu mění.“
Jednou ráno jsem se necítila dobře, tak jsem využila možnosti v práci se bez velkých problémů omluvit, a zůstala jsem doma. Bylo krátce po poledni když jsem uslyšela z hlubin domu divný zvuk, ale protože po něm nic nenásledovalo, usoudila jsem, že mě moje matka předběhla a s předvánočním uklízením již začala. Ba ne, bylo to jinak! Zakrátko se mezi dveřmi se objevila babiččina postava, ale vypadala jinak než obvykle. Drdol rozcuchaný, z čela stékal potůček krve, pravá tvář a oko ztrácely tvar a nabývaly jiné barvy než tělové. V náručí si chovala ruce jako miminko a oteklým rtem pravila: Já jsem spadla ze schodů, zlomila jsem si obě ruce, tak mě někam odvez. Měla pravdu, brzy se skutečně se ukázalo že má zlomená obě zápěstí. Když jsme se s večerem navrátily z Motola, vypadala strašlivě. Na čele zašitou ránu tak šesticentimetrovou, hezky do zelena zamalovanou, stejné zelené malovánky na dalších třech místech na obličeji. Pravou polovinu obličeje o třetinu větší a širší než levou a obě ruce až po lokty zasádrované a zavěšené v šátcích. Jako z války!
Žijeme v jednom rodinném domku, každá ve svých prostorech, jenže v tomto stavu nebyla babička schopna být sama, tak jsem jí ustlala ve svém obýváku na pohovce, kde strávila následujících šest týdnů. Střídavě jsem obkládala ledem oteklou tvář a oko a obě zlomená zápěstí, podkládala polštářek pod sádry a pod hlavu, napájela, krmila a v nejmenší místnůstce zvedala noční košilku. A nejenom to, to je jasné, se sádrou na rukách jdou následující úkony provést jen velmi obtížně, to si můžete myslet! Také jsme každé čtyři dny, později po týdnu, absolvovaly kontrolu na ortopedické ambulanci. Kolikrát jsme tam byly celkem, to si ani nepamatuju, ale sestřičky ji už poznávaly a sledovaly jak se krásně odbarvuje. Naše Jana když viděla fotky mi napsala „Babička jako malovaná!“ a měla pravdu. Už za několik dní hrál její obličej všemi barvami od temně fialové přes zelenou po kanárkově žlutou. Počítaly jsme dny do příští kontroly a zprvu i týdny do Vánoc. Pětkrát denně jsem krájela houstičky, jablíčka, knedlíčky a masíčko na kostičky a nalívala nápoje do flaštičky se sosáčkem, kávičku cedila a podávala v hrnečku s brčkem. Když jsem takhle jednou v neděli ráno začala krájet na kostičky i svoji houstičku, došlo mi že je toho dost na nás na obě.
Zvláštní kategorií bylo koupání. To jsem potravinovou fólií zabalila obě pacičky, nasoukala babičku do sprchového koutu, a skulinou v šoupacích dveřích jsem jednoruč umyla babičku od hlavy až na paty. Podotýkám, že má pětaosmdesátiletá maminka má vlasy do půlky zad, ze kterých si obvykle češe pěkně natupírovaný drdol. Umýt vlasy, spláchnout, vylovit babičku ze sprchového koutu, usušit, učesat aspoň jakýsi drdůlek, na kterém bude moci ležet, obléci do noční košilky a uložit zpět do postele byla činnost tak na dvě hodiny. Po koupání oběd a tak stále dokola. Při jedné návštěvě v Motole pan doktor pravil že příště, za čtrnáct dní, sundáme sádry a dáme ortézy. Jak se později ukázalo, babička nedočkavě počítala kolikrát se ještě vyspí, stejně jako já kdysi kdy už přijde Ježíšek. Dočkala se, jak jinak, sádry šly dolů. Ortézy si směla na mytí a podobné úkony sejmout, to byla nádhera! Třetí den s ortézami ji musel vnuk přestěhovat zpátky do jejího pokoje se vším tím, co jsme za šest týdnů nahoru ke mně nanosili. A ejhle, za týden byly Vánoce. Ani jedna z nás nemá vyleštěná okna a nažehlené záclony, koberec je jen vyluxovaný a přesto to byly Vánoce s velkým „V“, šťastné a veselé. Babička je soběstačná, stačí když jí dovezeme na nákup a odneseme tašky do kuchyně, ručičky jsou skoro rovné, už je nemá za roh jako krtek a těší se jak bude na zahrádce rehabilitovat. Obě doufáme že na to uvidí, na Tři krále totiž, právě na den jejích osmdesátých šestých narozenin ji čeká operace sítnice, která se tím velkým krevním výronem odchlípla. Jsme přesvědčené, že i tuto situaci zvládneme s přehledem. Společně, jak jinak.
A tak jsme se obě po letech znovu ujistily o tom, že Vánoce mají být svátky klidu a pohody, která vůbec nevyplývá z předvánočního maratónu úklidu a nakupování drahých dárků. Že štěstí je v tom, že rodina sedí pospolu u jednoho stolu a že jsou všichni aspoň relativně zdrávi. Babičce totiž sundali sádry téměř na den stejně jako jsem já před sedmi lety skončila ozařování.
Hanka Šabatová
nahoru
