Mail pro Anny Stráníkovou, zakladatelku o. s. INNA Havířov
Milá Anny,
když jsme si v letošním roce psaly – bohužel ne moc pravidelně, spíš sporadicky – byly tvé řádky kraťoučké a věty ještě úspornější, než jsi psávala dřív. Šetřilas dechem… Snažila jsem se odpovídat o to delšími odstavci, mnoha slovy o všem možném, co mne napadalo, jen aby v tom bylo kousek povzbuzení, kapička něčeho, co snad potěší, čeho se možná dá aspoň chvilku podržet. A jindy jsem tě nechala strašně dlouho čekat (a bylo mi to líto a styděla jsem se za to, před tebou i před sebou, ale prostě jsem musela počkat, až mi to zase půjde tak, abys mi mohla uvěřit…) Poznala bys, že se o tebe začínám bát – na to jsme se znaly dlouho a dobře.
Poznaly jsme se díky nemoci, tedy spíš díky našim spolkům, INNĚ a MAMMAHELPU. Tolikrát jsme se za těch dvanáct let spolu přely, tolikrát jsme se neshodly, tolikrát jsme musely změnit téma a začít honem o něčem jiném - a přesto jsme si svěřily tolik intimních důvěrností. Vím, jak těžce ses loučila se svou tolik vzdálenou sestrou, která tě jen nedávno předešla ve stejném údělu, vím, jaká tíže na tebe doléhala z pomyšlení, že už nepomůžeš dceři s vnoučaty, vím, jak tě zaskočila nečekaná smrt tvého muže, vím, jak ses po kousíčkách odhodlávala zříct se svého místa v INNĚ… Nikdo jiný než ty ale tím vším neprošel, a nikdo jiný než ty neví, jaké to doopravdy bylo…
Moc si tě vážím, Anny. Moc ti přeju smíření, mír a klid, úlevu od bolesti a únavy, od všech starostí a těžkostí, které tě trápily. Všechno, co jsi po sobě zanechala, ponese navždy kousíček tebe, věř mi – tvoje zahrada, tvá rodina i tvoje INNA. Děkuju ti za chvíle, které nás sblížily, děkuju ti za přátelství. Je mi moc líto, že už ti to nemůžu říct jinak, než takhle. Snad mě slyšíš, Anny…
Jana
