Nejen v Přerově "Po nejtemnější noci vždy ráno vysvitne slunce"
Jak často si na tuto větu vzpomenu, většinou vždy, když se mi něco dobrého podaří. Vnímám ji často ve spojitosti s naší poradnou.
Klientky k nám někdy přicházejí i s pláčem a sdělují svoje starosti a trápení, hledají u nás pomoc a útěchu. My posloucháme, ptáme se, „Jak Vám ještě můžeme pomoci?“ Snažíme se ze všech sil odehnat chmurné myšlenky a povzbudit je.
Jak často jsou jejich slova podobná tomu, co jsme cítily v době onemocnění my samy. Já sama si vzpomínám, jak jsem pořád zaplavovala otázkami své blízké. Pořád dokola a dokola. Dnes jsem jim vděčná, že mě poslouchali a vydrželi to se mnou a děkuji jim. Pořád jsem se pídila po někom, kdo stejně onemocněl jako já a jestli se mu dobře daří. Lidé si většinou ale pamatují to, co špatně dopadlo. Já jsem však chtěla slyšet, že je někdo, kdo svou nemoc překonal, že žije dál normálním životem.
Dodnes si pamatuji, jak jsem si asi před 10 lety někde v časopise přečetla poznámku o poradně MAMMA HELP v Praze. Samozřejmě, hned jsem tam zavolala o radu. První telefonickou radu mi poskytla Jana Nováková a druhou Jindra Grohmanová. Jejich hlas a rady si pamatuji dodnes. Byly první, kdo byl na stejné lodi jako já a ještě pomáhal a radil druhým. Nabídly mi také možnosti rekondicí. Tuto nabídku jsem přijala a hned jsem jela na rekondici do Albrechtic do Jizerských hor. Jak moc jsem to tenkrát potřebovala, vím dnes jen já. Viděla jsem ženy plné elánu a života, které se smály a radovaly i z malých drobností. Často na to vzpomínám a všechna děvčata si dodnes pamatuji.
Píši o tom proto, že vím, jak je důležité právě to první setkání žen po nemoci u nás v poradně. Abychom dokázaly správně pomáhat, účastníme se několikrát za rok výcviků, kde nás odborníci učí, jak komunikovat s klientkou, nebo také s jejich příbuznými, jak poskytovat rady a pomoc.
Naše poslední školení proběhlo v únoru v Brně s psycholožkou Marií Zemanovou. Byly jsme mimo jiné poučeny, že klient je ten, kdo přichází o pomoc a profesionál je ten, kdo rozhoduje o úrovni poskytnuté pomoci a má si být vědom hranic mezi osobním a profesním.
Komunikace a pomoc má být vedena vždy způsobem ve prospěch pacienta. Musíme rozumět ženám, které potřebují naší pomoc, co prožívají a dát jim přiměřený prostor k jejich ventilaci.
Bylo toho hodně, co jsme se dozvěděly, těšíme se na pokračování – a už nám zbývá jen všechno pěkně uvést do praxe…
Jana Přerov
nahoru
