Víte, zač je v Pardubicích perník?
My, co v MH centrech pracujeme, ano. Od 19. do 22. listopadu jsme v Pardubicích pobývaly, protože se na konci roku vždy někde scházíme, abychom si vyměnily zkušenosti, informace a dobré nápady. Radili jsme se samozřejmě i o všem, co se nepovedlo, a snažily se shrnout všechno, co se v roce 2009 ve všech našich centrech událo, a aby toho nebylo málo, dozvěděly jsme se, jaké jsou před námi akce v roce budoucím.
Kromě těchto ryze pracovních a organizačních věcí se musí vždycky najít čas i na vzdělávání a tzv. supervizi, kterou si už tradičně bere na starost klinická psycholožka Mgr. Marie Zemanové. S informacemi odborného charakteru tentokrát za námi přijela MUDr. Renata Koževnikovová, a týkaly se neutropénie a jak se léčí. Brzy bude na toto téma k dispozici nová brožurka pro pacienty, kterou vám vřele doporučujeme. S Marií Zemanovou jsme kromě supervizního sezení ještě probraly vzdělávání na témata: Komunikace s rodinou pacienta, Komunikace s více klientkami najednou, a Komunikace s klientem v pokročilém stádium onemocnění.
No a poslední den za námi jako obvykle přijel psycholog Dr. Viktor Bosák s jeho povedenými tématy a hrami, díky kterým se stáváme stále lepším a lepším mammahelpským týmem…
Program, jak vidíte, byl opravdu nabitý, ale tak je tomu vždycky. Jen nám to moc nevěří ti, co nám z domova večer kolem desáté telefonují, a my je odbýváme s tím, že ještě pracujeme…Nepřeháním! Ale i tak je to i skvělá zábava a hlavně jsme rády, že se vidíme a líp a líp poznáváme. Pro naši společnou práci je to nezbytné. Vždyť sídlíme stovky kilometrů od sebe, a je nás skoro čtyřicítka – a přesto chceme, aby to ve všech MH centrech klapalo stejně dobře.
Ostatně, jeden z úkolů, který jsme od Jany Drexlerové dostaly předem, zněl: vyslovte přání, jaký by měl v Mamma HELPU být rok 2010 – ale pozor, písní! Nejdřív jsme si lámaly hlavy, jak na to, ale nakonec jsme se válely smíchy a vystoupení center byla prostě nepřekonatelná. Nejvíc mi utkvěla píseň „Pražského výběru“ a samozřejmě, našich „Přerovských synkop“.
Jak vidno i my se umíme bavit, někdy si říkám, že kdyby mě viděly při této zábavě moje děti a nedejbože vnuci, tak by nevěřili vlastním očím a uším. Ale už i na mne se začíná vztahovat rčení, kdo si hraje, nezlobí. A když je u toho ještě hodně smíchu, tak nevím co víc si přát.
Spokojená Jana, Přerov
nahoru
