Modelkou podruhé
Koncem roku 2006 vznikl náš Klub mammahelpek v klobouku. Jen tak z recese a trošku z hecu jsme si chtěly dokázat, že umíme a chceme si užívat jako „americké důchodkyně“ ve svých červených kloboučcích. Kloboučky a hučky se nám rychle hromadily a my jsme se začaly s úsměvem fotit – na babincích, rekondicích, prostě všude, kde jsme se zrovna sešly.
A nezůstalo jen u tohoto nápadu. V říjnu 2007 se k nám do Brna sjela děvčata ze všech center a pod vedením módních návrhářů Šeligových „vykouzlila“ neuvěřitelné kloboučky. Z těchto kloboučků, (každý z nich má svůj osobní příběh), se nafotil velice úspěšný Kalendář 2008 s přiléhavým názvem „Umíme žít naplno!“. A tohle motto nás provází po celý letošní rok.
Z šiček klobouků se vzápětí staly modelky – v záři reflektorů se prošly po přehlídkovém molu na zahajovacím večeru veletrhu Styl a Kabo. A představte si, že snad nějakým nedopatřením jsem byla vybrána i já, abych reprezentovala v kloboučku na tomto večeru Mamma Help. Já – se svými stodvaceti kily. No, dušička ve mně byla malinká. Ale cítila jsem velkou zodpovědnost, že nesmím zklamat. Zážitky z toho večera patří k mým nejsilnějším. Jak ten čas nezadržitelně letí. Máme konec léta a já se ocitám v roli modelky opět.
Snažila jsem se z toho trochu vyvlíknout, (mohly jsme ušetřit tři metry látky), ale další šaty už byly střiženy. Naše Yvuška je nesmírně rychlá a na všechno moc a moc šikovná. Během 14-ti dnů našila pro nás – pět brněnských holek modelek – šatičky jak vylouplé z ořechové skořápky.
Byl tu den D – poslední srpnová neděle, Kloboukové loučení s létem v Denisových sadech. Sluníčko nám přálo celý den, lidé se scházeli. Úžasný byl pohled z kolonády. Klobouček na kloboučku! Ve dvě odpoledne všechny uvítala Radka Chabičovská za Kloboukový klub Dantes a Jana Drexlerová za Mamma HELP. Svou osobní účastí nás poctil i první náměstek hejtmana Jihomoravského kraje Milan Venclík. Program začal a hned jsme jako první přehlídka vystartovaly my, mammahelpky. Dušička byla ve mně opět malinká (abych sešla schody, abych se náhodou nerozplácla jako ropucha, atd...). Takové obavy snad prolétly myslí nás všech. A už tu bylo defilé, zvládly jsme to !
Když zavřu oči, vidím pořád úsměvy diváků a slyším jejich upřímný potlesk. Je mi dobře, a jsem i hrdá za sebe i ostatní, že se nám daří žít naplno. A jsem ráda, že můžu být u toho, když tohle poselství předáváme dál a dalším. Děvčata, mějte slunce v srdci a úsměv ve tváři.
Vaše Zdena Odehnalová, Brno
nahoru
