Kloboukové loučení s létem v Brně aneb Denisovy sady podruhé
Na Kloboukové loučení s létem se v neděli odpoledne přišlo do Denisových sadů v Brně podívat víc jak 300 lidí, většina z nich v klobouku. Jak se zdá, Brno je kloboukům i podpoře neziskových organizací vlídně nakloněno.
Spolu s kloboukovým klubem Dantes Radky Chabičovské jsme pozvaly milovnice klobouků do Denisových sadů letos již podruhé. Zatímco Vítání jara skrápěl vydatný májový deštík, poslední prázdninová neděle se vydařila na jedničku. A tak se diváci mohli v příjemné pohodě věnovat programu, v němž jedna přehlídka klobouků střídala druhou, extravagantními modely počínaje až po novou italskou kolekcí pro rok 2009.
A my jsme potlesk sklidily hned na začátku, jak o tom dál píše jedna z brněnským modelek, Zdenka. S podobnou sympatií byla publikem přijata také přehlídka kašírovaných klobouků vytvořených dětmi z ateliéru Studánka, jejichž názvy – Slon, Křoví, Moucha, Láska a další podobné – vypovídaly dojemně o kráse dětské fantazie.
Radka Chabičovská nezklamala své příznivkyně a potěšila je nádhernými kloboukovými modely včetně kolekce z dvacátých let a nabídla také ukázku umění floristy Jaromíra Kokeše, který na místě předvedl zdobení jednoduchých klobouků originálními vazbami ze suchých květin. (Velká inspirace pro naše artedílny!) Kdo chtěl, odnesl si foto v zapůj- čeném kloboukovém modelu, a také kompletní informace o tom, proč je dobré chodit na mamograf. Od stánku Mamma HELPU, kde se vše o prevenci rakoviny prsu dozvěděli, si zájemci odnášeli také naše malé symbolické kloboučky na památku, další si koupili růžovou výšivku. A tak navíc přibyly i nějaké peníze na účet brněnského MAMMA HELP CENTRA.
Jako vždycky, s přípravou i na místě samém bylo práce jak na kostele, to vědí nejlíp všechny, které se o tisíc důležitých drobností vzorně postaraly, v čele s Janou Zrnečkovou, která nám ve finiši alespoň držela všechny palce doma v posteli. A jak je u nás příjemným pravidlem, pomoc i podpora přikvačila i z dalších center. Zlínská koordinátorka Katka, t.č. na mateřské dovolené, přijela dokonce s celou rodinou, včetně nejmenší Viktorky.
A tak si i vy, kdo jste tam nebyly, můžete přečíst postřehy z publika, tentokrát pro změnu mužského:
Naše klobouky mužskýma očima
Mám úkol – napsat článek do v podstatě dámského bulletinu… jak na to? Vsunuji CD Kenny Rogerse do přehrávače a hned první je „Lady…“, jak příznačné.
Pohodová neděle, poslední prázdninová, hřejivě slunečná, Brno, silueta Petrova a konečně Denisovy sady, mnoho atributů, ale ten hlavní nechávám na konec: ženská elegance. Můj věk a s tím související nedostatek zkušeností mi nedovoluje, byť jen náznakem tento fenomén jakkoli hodnotit, proto si dovolím jen pár pocitů a nálad. Sedíc na lavičce v náručí s malou Viktorkou, měl jsem možnost nasávat atmosféru let dávno minulých, kdy dámy korzovaly v rozložitých kloboucích a pánové v cylindrech či slamácích. Hned se mi vybaví scéna z filmu „ Páni kluci“, ano, úsměvy , pohoda, snad jakoby i čas zvolnil své tempo a klobouk, co klobouk, ale kreace na téma chapeau de femme, ti Francouzi, už když to vyslovují, naznačují, že jde o něco víc než jen módní doplněk...
Je v mé mužské přirozenosti pozorovat dívčí, ženské i dámské okolí a přiznávám se bez mučení – kochám se rád a co Vám mám vykládat: žena v klobouku to má glanc, švih a pro mne je to IN. Von ten klobouk, nebo raději chapeau de femme, není jen sám o sobě, například šmrncovní lodičky ladící s letními šaty, vzpřímená vyvážená chůze, vlající stuha na klopě, prostě krása. Každá žena má svou přirozenou krásu, ale ten klobouk jakoby navíc ještě zdůrazňoval její pozitivní ego : jsem zde, pro Vás a dokážu si to užít, zažít a prožít! To nedělní odpoledne u c.k. obelisku, v promenádní až lázeňské náladě, mně líbilo se moc – k tomu na trubku hrál „Luis Armstrong“, křupaly oplatky a cukrkandl… a Viktorka pár plínek naplnila.
Někdo měl nápad, potom ten někdo rozjel akci, běhání, ježdění, domlouvání a telefonování, aby na konci všeho bylo jedno pohodově elegantní odpoledne, že nechávám pozdravovat, a klaním se …a samozřejmě – smekám! Co? No přeci klobouk.
Tak, a úkol je splněn, možná jen trochu další vody do mlejna. Kenny dozpíval a já si dovolím, ale co bych se dovoloval, tváře brněnského Mammahelpu znám natolik, abych věděl, že mezi těmi klobouky někdo chyběl a já těch pár řádek vlastně sepsal jako malé poděkování. Tak DÍKY!
Karel Vondráček, Zlín
