Můj příběh - Marie Machálková
Nemoc mi vzala, ale i dala...
Operace
Už v den rozhovoru s primářem jsem byla odpoledne přijata na chirurgické oddělení a na dalších devět dnů se stávám jeho pacientkou. Pan primář mě operoval hned na druhý den. Operace, i když jsem astmatička, proběhla díky celému lékařskému týmu velmi klidně. Vůbec jsem se nebála, protože jsem věděla, že pan primář umí, že je lidský a hlavně mi bylo jasné, že s operací nelze otálet.
Úspěch operace závisí nejen na dokonalém operačním postupu a bdělosti lékaře, který se stará o dokonalou anestezii, ale i na pooperační péči. Operace může být úspěšná jen díky spolupráci dobře sehraného týmu. Náš primář, chirurg, mi připadá jako dirigent hudebního tělesa, a je zároveň i vynikajícím psychologem.
Jak málo někteří víme o tom, kolik obětavosti je v lékařích při záchraně lidského života. A sestry bdí nad námi jako andělé. Jejich zduřelé žíly na nohou od stálého běhání, časté onemocnění páteře, bolesti zad, vypovídají o nich vše.
Po probuzení jsem dostala injekci proti bolesti a celý pooperační den jsem prospala, i když vím, že se na mne přišel pan primář několikrát podívat, hladil mě po ruce a šeptal "To bude dobrý..." - a to se mi pak spalo! Druhý den jsem již vstala z lůžka. Musela jsem být opatrná, v ráně jsem měla zavedené dva drény. Lékaři se několikrát za den ptají, jak se člověk cítí, nepotřebuje-li nějakou pomoc, obětavé sestřičky ten den každou hodinu měří krevní tlak a s úsměvem pracují jako včeličky. V takové malé nemocnici se člověk cítí jako doma. Vlastně doma by taková vzorná péče ani nemohla být. Cítila jsem se opravdu velmi dobře.
Měsíc po operaci
To to utíká! Navštěvuji plicní ambulanci, musím pro léky. Všímavost sestřičky Alenky je úžasná. Zbytečně nenechává dýchavičné pacienty čekat a protlačí je ihned k paní doktorce, která je "přišpendlí" k infuzi. Astmatikům při záchvatu pomůže i několik vteřin. Moje operace mě s paní doktorkou více sblížila. I její maminku potkalo něco podobného. Obě, doktorka i sestra, jsou ke mně vstřícné a moc milé. Mám z toho dobrý pocit, zlepšuje mi to náladu.
V noci se mi honí hlavou myšlenky na zajišťovací léčbu; vybavují se mi případy z mé ambulance - když něco podobného postihlo naši sestru Věru, nestála jsem tenkrát za nic. Opravdu jsem to obrečela. Pak sestru Irenu, paní sekretářku z chirurgie, která už není mezi námi. Sestra Věruška po roce léčení opět nastoupila do zaměstnání a pracovala naplno ještě několik let, než odešla do důchodu. Jako další mi přichází na mysl bývalá velvyslankyně USA v Praze paní Blacková-Templová. Kdopak by poznal, že nemá prs, kdyby to sama nezveřejnila? A celá řada dalších. Pro každou ženu s touto nemocí je povzbuzením, když vidí, kolik žen bez prsu dokáže normálně žít. Nikdy předtím mi ovšem na mysl nepřišlo, že mě taky může něco takového postihnout.
Zpět k přírodě
Proč píši tolik o přírodě? Nejsem žádný samotář, mám ráda společnost. Přesto ale poznávám, že občasná samota člověka osvěží. Když se dívám na lidi z dálky, blednou jejich slabosti a jedinec od nich nepožaduje vlastnosti, které v sobě nemají. Je dobré, že zákon bytosti nás znovu nazpět přivádí k přírodě. Pociťuji, jak rychle se v přírodě rozptýlí nepokoj i zoufalství v tichu přírody. Někteří pošetilci říkají, že jen zlý prchá před bližními.Opak je pravdou! Myslím si, že pro špatného člověka je jistě peklo, je-li odkázán sám na sebe, pro dobrého člověka je občasná samota rájem. Vnímavý člověk splyne s ostatní krajinou, se stromy, brouky a mravenci a není v něm nic než pouhý cit! Bývám oproštěna od myšlení i marnivého slova. Jak lépe-volněji je mi takto - pociťuji radost z vlastního pohybu, z krásy přírody. Vzpomínám si na jeden verš z bible "Bože, dej mi upadnout v tvoje ruce, ale nedej mi upadnout v ruce lidí." Jak těžce jsem se prokousávala stránkami této knihy, kterou mi maminka v době dospívání podstrčila. Opakuji - jakou zvláštní kouzelnou mocí nás naplňuje příroda...
Co říci závěrem: "Za každých okolností jsem se vždy chovala slušně k lidem a asi proto mi to bylo při mém onemocnění mnohokráte vráceno. Moje povolání zdravotní sestry bylo mým koníčkem, byla jsem v něm šťastná. Láska mi byla oplacena láskou. A to je všechno. Je to málo, nebo mnoho?
Nejednou jsem se zamýšlela při psaní těchto vět: Dělám dobře, když věnuji tolik pozornosti svým osobním prožitkům? Nebylo by lepší zahalit je do tajemného závoje mlčení a nechat planých řečí, ať si žijí?
Vím, že ten kdo mlčí, si sice zachovává důstojnost, ale já jsem se přece jen rozhodla napsat v kostce můj pravdivý příběh, kterým jsem musela projít. Myslím si, že mnoha ženám mohu tímto být i trošičku nápomocna. V dnešní uspěchané době si nikdo nepřipouští - tak jako já jsem si nepřipouštěla - že by se mu mohlo něco podobného přihodit. Když se pak onemocnění přihlásí, lidé ztrácejí hlavu. A to je veliká ,převeliká chyba.
Sám člověk musí přispět a věnovat se svému zdraví. Musí se nadchnout pro uzdravení! Především se nesmíme stáhnout do koutku, i když jsme v nemoci citlivější- jak při změně v počasí, tak i v duši jsme zranitelnější. Musíme se naučit vzdorovat, se vším se psychicky vyrovnat. Protože vyrovnanost vede k sebejistotě a ta opět k radosti. A samozřejmě člověk musí mít i trochu štěstíčka.
A co se změnilo v mém osobním životě? Přibyla mi zkušenost. Raduji se z vědomí, že se mi stále daří pomáhat lidem. Nikdo na světě nám zde neukáže vyšlapanou cestu. Já jsem se jen chtěla pokusit ukázat snad ten správný směr. Čas letí nezadržitelně a neslyšně. Míjí týdny, měsíce. Jeden i druhý rok. Letos už po třetí navštívím pana primáře chirurga. Nevím, kolik takových návštěv mi bude ještě dopřáno. Věřím, že snad mnoho! Oba máme radost, když se sejdeme. Zachovávám si optimismus a elán do života. Ztratí-li člověk naději - ztratí život. Žiji se vztyčenou hlavou. Den, kdy ji skloním, bude mým dnem smrti.
Moje autentické vyprávění se chýlí ke konci. Žiji vzpomínkami a nadějemi. A řeka života plyne dál a dál...
To, co mne potkalo, je jeden z mých výkyvů spokojeného života a přesto si ani nyní nestěžuji. Dokonce jsem šťastná, že můj případ takhle dobře dopadl.
Přeji ti, čtenáři, hlavně pevné zdraví! Končím citátem, který se mi moc líbí:
"Tímto světem projdu jen jednou. Proto každé dobro a laskavost, které mohu prokázat kterékoliv lidské bytosti, nebo němé tváři, nechť vykonám nyní a neodkládám, neboť nepůjdu již touto cestou….." - E. Hemingway
Napsala jsem svůj příběh o zákeřné nemoci, která mě potkala. Jak jsem tuto nemoc prožívala, jak se s ní vyrovnávala. Zveřejnila jsem a otevřela část svého soukromí. Vložila do příběhu i napětí, které jsem prožívala.
Po přečtení čtenář pozná, jaké psychické výkyvy se u mne projevovaly. Seznamuji i s příkladnou péčí lékařů i sester. Hodně mi pomohl i rekondiční pobyt, který pořádá pražská Liga proti rakovině. Při tomto pobytu, kterého jsem se zúčastnila jsem nabyla nejen sebevědomí, ale i nové vědomosti o této nemoci.
Přiznat se k rakovině je pro většinu žen stále ještě tabu. Svůj příběh zveřejňuji proto, že mi není lhostejné, jak nás rakovina kosí, když jsme přece schopni s ní bojovat!
nahoru
