3. Základy péče – praktický průvodce pro bezradné muže
Jací jsou muži pečovatelé? Tuto otázku dostalo na schůzce pracovní skupiny v nemocnici ke zvážení 8 manželských párů zasažených rakovinou prsu. Ženy hodnotily výkony svých manželů v roli pečovatele v době zjištění diagnózy a léčby, která trvala několik měsíců. Muži se za totéž známkovali sami. Pánové si do jednoho dávali horší známky, než jaké jim přisoudily jejich žen, které je mnohem více chválily, jakou jim byli skvělou oporou. Muže výborné známky upřímně překvapily. Není jednoduché rozhodnout, zda lepšími pečovateli jsou ženy nebo muži. Prostě muži o ostatní pečují tak, jak je pro muže typické, ženy to dělají jinými způsoby. Všichni se to ale musíme naučit. Žena však má na přípravu na roli pečovatelky v životě více příležitosti. Muž do ní většinou spadne neočekávaně, takřka po hlavě.
Manžel pacientky s rakovinou prsu se především musí naučit postarat se o svou ženu tak, jak potřebuje ona. Oč tedy ale jde? Manžel musí přijít na to, co od něho jeho nemocná žena potřebuje. Celé roky jste možná vystačili jen se sexem, občas jste si večer někam spolu vyrazili a čas od času jste ženě darovali bonboniéru. Teď se budete muset ve vzájemném porozumění dostat dále. Čtení myšlenek se nedoporučuje.
Nenapoví vám ani film „Po čem ženy touží“, který si donesete z videopůjčovny, obzvláště ne hned po stanovení diagnózy. Je možné, že budete chvíli tápat, některé věci určitě neuděláte dobře, jenom můžete doufat, že jste udělali správně většinu věcí. Je to jako samotné manželství – v něm se vám také všechno nepodaří. Musíte se vzmužit, ale manželka vaši snahu jistě ocení.
Muži jsou velmi nejistí a zmatení, pokud se mají o někoho se starat. Je to pochopitelné. V mnoha manželstvích přebírá pečovatelské zodpovědnosti žena. Muži prostě nejsou vychováváni k tomu, aby poskytovali péči, v žádném smyslu toho slova. A je to pravda. V čase, kdy se potřebujeme o někoho starat – například v době kdy má naše žena přivést potomka – se nám dostane alespoň částečného výcviku a poslušně ženu doprovázíme na různé předporodní kurzy. Jednoho dne snad bude i běžné – vzhledem k stoupajícímu počtu onemocnění – že bude existovat alespoň krátký osvětový kurz pro ženy bezprostředně po zjištění rakoviny prsu, a pro jejich manžely a partnery. Ale momentálně si většina mužů musí poradit sama. Myslí to dobře, ale mají sklon dělat ukvapené a chybné závěry. První chybný závěr: domnívají se, že ten kdo o někoho pečuje, musí problém vyřešit. Nevím, jestli nám předsudek, že muž musí vždy všechno napravit a opravit, vrývají do genů nebo vtloukají do hlavy, ale vím, že jde o stereotyp, který platí pro všechny. Muži mají pocit, že rakovinu musí „vyřešit“, Chceme se s ní utkat jako muž s mužem a porazit ji. Ale žádný manžel nemůže rakovinu své ženy porazit. A proto se cítí v roli ochránce své ženy bezmocně, jakoby selhali. Pocit bezmocnosti dokáže muže pořádně potrápit.
„Celý můj život se točí kolem řešení problému. Jsem placen za to, že řeším problémy lidí, kteří si mě zavolali a najali. Ale když mé 36leté ženě našli rakovinu prsu, musel jsem se smířit se skutečností, že tohle vyřešit nedokážu. Můžu dělat každodenní domácí práce, můžu ji usnadnit život, ale nemůžu se poprat se skutečnou podstatou problému.“ Nic z toho ale neznamená, že je manžel opravdu bezmocný. Jeho žena potřebuje, aby měla manžela na „své straně“. Ne aby za ni řešil problémy, nebo za ni bojoval.
Ale aby byl s ní a přijal ji takovou, jaká je. „Nikdy nezapomenu, jak jsem se vrátila z nemocnice domů z baňkami a hadičkami a připadala jsem si jako nějaký divný vánoční stromeček. Ale manžel to vzal jako samozřejmost, odsunul hadičky a baňky stranou a přitulil se ke mně. To bylo to, co jsem potřebovala. Žádné rady, žádné zázraky, žádný rady s recepty na život. Jenom být svědkem toho, co jsem musela podstoupit. Svědkem, nikoli soudcem.“
I vaše žena si mezitím možná sama jenom těžko zvyká na to, že péči neposkytuje, ale naopak přijímá. Ženy nejsou zvyklé, aby se o ně někdo staral. Nevědí jak se s tím vyrovnat. To první, co radí manželům poradkyně na telefonické lince pomoci je: nevnucujte se. Dělejte to, co vám vaše žena dovolí. Nabídněte pomoc, ale netrvejte na tom, aby ji přijala, protože jinak se jenom pohádáte. Co můžete nabídnout vždy, je malá masáž šíje a zad. Je to jednoduché a víte, že to nemůžete zkazit.
Když jsem sháněl podklady pro tuto knihu, hned na začátku mě napadlo, že sestavím nějaké desatero rad pro muže pečující o ženu s rakovinou prsu. První co bylo, že jsem začal – stejně jako jiní muži – shánět informace na internetu, které bych mohl přečíst své ženě. Zdálo se mi, že je to role pro muže jako stvořená.
Myslel jsem si, že jsem přišel na první bod z desatera rad pro muže pacientek: shromažďujte informace. Ukázalo se, že jsem se mýlil. Pěkně „po mužsku“. Ne každá žena chce slyšet, co jste zjistili. Proto shromažďujte informace jen do té míry, do jaké to vaši ženu zajímá. Pamatujme si, že nehledáme univerzální lék, ale hledáme odpověď na otázku jak být prospěšný. Čím více jsem se nad tím zamýšlel, a čím více dvojic jsem zpovídal, tím více jsem si uvědomoval, že desatero pro manžela nejde sestavit univerzálně. Záleží přece na tom, jaký jste vy a jaká je vaše žena. Jaké má každý z nás silné a slabé stránky a jak funguje váš vzájemný vztah. Budete muset sami zjistit, co vám a vaší ženě vyhovuje – a co máte dělat, když se objeví problémy. A aby to nebylo tak jednoduché, vaše úloha se bude v průběhu léčby měnit. Může se dokonce měnit ze dne na den, jeden den bude vaše žena chtít, aby jste ji rozveselil, a příští den, abyste ji politoval. A až budete plánovat, jak pečovat o svou ženu a děti, pokud je máte, nesmíte zapomenout na péči o svou osobu. Protože upřímně řečeno to za vás nikdo jiný neudělá. I když každý kdo pečuje o nemocnou osobu považuje za sobecké myslet i na sebe, najít si čas na chvilku odpočinku, na pěkný film nebo malou procházku. Unavený, nevyspalý nebo nervózní manžel bude jen stěží dobrým opatrovatelem. Zeptejte se sám své ženy, jestli jí to nevadí a budete jistě příjemně překvapeni. Měl jsem přítele, který si při péči o svou nemocnou ženu několikrát týdně chodil zacvičit do posilovny a jeho žena ho v tom podporovala. Jen manželčiny kamarádky se divily, že nepřestal chodit do posilovny. Jako by to bylo známkou lhostejnosti. Ale žena jim na to odpověděla:
„Posiluje, aby měl dost síly i pro mě.“
…přehnané povzbuzování může být i maskováním neschopnosti, či neochoty naslouchat…