10. Nový normální život

Když skončí aktivní léčba, mnohý chlap hodí své ženě klíčky od auta a řekne: „Tak fajn, zlato, teď je řada na tobě. Až vypereš, vyžehli mi košili a mimochodem, taky nám došlo mlíko.“ Jak říká jedna americká psycholožka: „I ti nejlepší muži se někdy utnou.

Jedna z věcí, které dělají špatně, je, že si opravdu strašně přejí, abyste byla v pořádku.

A když vypadáte dobře a schopně, myslí si, že jste v pořádku.“ Vy z toho ale ještě venku nejste. Máte lepší a horší dny. Vy a vaše rodina vstupujete do nové fáze života. Říká se mu „nový normální život“. Bez ohledu na to, jak moc toužíte po „starém normálním životě“, teorie praví, že se už nikdy nemůžete vrátit k životu v takové podobě, v jaké jste ho znali.

Novou situací je to, že se nemoc stala členem vaší rodiny. Někdy se vám třeba vytratí z mysli a zapomenete, podobně jako na člověka, kterého nemáte příliš v lásce, ale tento proces nejde uspěchat. Má své zákonitosti. Změna prostředí vám ale přesto může poskyt-nout od nemoci oddech. Únik od věcí, které vám ji doma na každém kroku připomínaly, vás osvobodí mnohem víc, než byste si dovedli představit. Odjet na dovolenou, na chatu, na místa, která vám připomenou pěkně prožité chvíle, je ten nejlepší balzám na duši.

Proces návratu do života neprobíhá u obou partnerů stejně rychle. Je přirozené, že se manžel pacientky žene kupředu rychlejším tempem než ona. To může být důvodem k rozčarování a zdrojem napětí mezi partnery. Žena je dost možná utahaná jako pes a on ne. Únava je nejvýraznější vedlejší účinek léčby. Některé pacientky si připadají, jako by za půl roku léčby zestárly o sto let. A trvá nejméně dalšího půl roku, než ztracenou energii získají zpátky. Únava pramení ze zátěže z chemoterapie, ze strachu a úzkosti, také z návalů horka, které přerušují zdravý noční spánek. Léky blokující hormony mohou také ovlivnit náladu a temperament. Prostě už to není jako „dříve“ a potřebujeme čas, abychom se s tím dokázali vyrovnat.

Jedním z nejpodivnějších jevů nového života je ale to, že se ženě možná bude stýskat po dnech, kdy se léčila. Zcela jistě ji nebudou chybět injekce a vedlejší účinky, nepohodlí a ztráta energie a času. Ale může ji scházet představa, že proti nemoci aktivně bojuje. Chybí ji časté návštěvy u týmu zasvěcených, důvěryhodných lékařů, kteří provedou testy a ujistí ji, že je všechno v naprostém pořádku. „Když aktivní léčba skončila, moje žena (autorova) měla jednoznačně pocit, jako by byla vysazena v člunu na širé moře a ponechána svému osudu. První rok navštěvovala lékaře každé 3 měsíce.

Později se interval prodlužoval, až nakonec chodila k lékaři jen jednou ročně. To mou ženu naprosto položilo.“ Jiným ženám to také vyrazí dech. Žádná vyšetření, žádný hon na mikroskopické buňky. Ale jak se doba od nemoci prodlužuje, i tyto obavy jsou méně časté až jsou zatlačeny do podvědomí.

Co se dá říct tedy ženě, abyste jí pomohli vyrovnat se s nejistotou života po léčbě, v němž se nemoc může znovu objevit?

Můžete strávit celý zbytek života tím, že si budete dělat starosti z možné recidivy. Pokud se vám nemoc nevrátí, tak jste celou tu dobu promrhala zbytečnými starostmi. A jestli recidivu mít budete, tak jste si stejně všechen ten čas zkazila obavami, místo abyste se z něho radovala a žila ho naplno. A tak se snažte nedělat si starosti. Ne vždy se to daří, ale snažte se.
Tímto dílem končíme seriál z knihy Moje žena má rakovinu prsu od Marca Silvera. I když při jejím čtení nemusíte vždy se vším souhlasit (jde přece jen o jiné, americké prostředí), přináší nám jiný, mužský pohled na věc, což už samo o sobě stojí za to. Kniha ale také nabízí i témata, o kterých se zatím u nás moc nemluví. Rozhodně si ji doma v klidu s partnerem přečtěte.