O naději a měsíčku lékařském…

Je předvečer 20. ročníku Českého dne proti rakovině, uléhám s nadějí, že se probudím do slunečného dne, který prodeji kytiček měsíčku lékařského bude přát…

Probudila jsem se do dne „D“ a jedním pohledem zjistila, že slunce přát nebude a přibalený svetr přijde vhod. No nic, naději z předvečera jsem vyměnila za naději novou – hlavně bez deště!

Po osmé hodině se z plzeňského „mammáče“ rozlétají první žlutí motýli, aby žlutý kvítek vyměnili za trochu naděje…

A tady mě to napadá… NADĚJE… máme ji každý, někde hluboko a každý tu svou. Studentka, která nám pomáhá s prodejem má možná naději, že na ty úžasné boty, které jsou výloze, jí ještě rodiče přispějí. Naděje mladé maminky, která si ode mne kupuje kytičku, je nejspíše spojená s neposedným kloučkem a jaké jsou naděje postarší dámy o dvou francouzských holích, kterou ozdobí žlutý kvítek, si ani netroufnu domyslet.

A tak se usmívám, nabízím, vysvětluji… vysvětluji, že ten žlutý kvítek, ta dvacetikoruna dává NADĚJI nám všem. Nejenom nám, co jsme si prošli jakýmkoli druhem rakoviny, ale je tady naděje do budoucnosti… na stále účinnější léčbu, na další výzkumy… opakuji se, ale věřte mi: „JSME V NICH DOBŘÍ!“  Že mne občas někdo odbyde… možná mu zrovna v těchto dnech pohasla naděje a za rok uvidí svět v jiných barvách.

Poslední kvítek je prodán, škoda, že není výherní. Vracíme se s Dášou do centra, šťastné, že je prodáno, předat naplněné vaky, rozloučit s děvčaty. Tak, ještě zasloužená káva na zahrádce v nedaleké kavárně a již každá spěcháme za svými povinnostmi.

Ohlédnu-li se zpět za dnešním dnem, jsem spokojená. Měsíček lékařský opět rozsvítil naše ulice, výtěžek z této sbírky je NADĚJÍ nejenom pro onkologické pacienty, ale pro nás všechny… a své „malé osobní naděje“ si opět ponesu životem dále…

Z Plzně Ilona T.

11. 5. 2016