3. O tom, co je to oddálení či zpoždění, z čeho pramení a zda může prospět nebo nemocnému uškodit

Termín oddálení, zpoždění (delay) se obvykle užívá k označení období mezi okamžikem, kdy si člověk uvědomí, že dané příznaky anebo pocity mohou být projevem nemoci, a dobou, kdy se zahájí léčba nemoci, která se těmito příznaky projevuje.

Většina autorů rozděluje celkovou dobu oddálení do dvou oddílů:

  1. Zpoždění způsobené nemocným – doba, která uplyne mezi rozpoznáním příznaků nemocným a jeho první návštěvou u lékaře.
  2. Zpoždění způsobené lékařem – doba od první návštěvy do stanovení diagnózy nebo zahájení specifické léčby.

V mnoha studiích bylo zpoždění téměř výlučně způsobeno samotným nemocným, v některých případech i déle než šest měsíců, ale i déle než jeden rok, než vyhledali lékaře.

Většina lidí pociťuje některé příznaky zhoubného onemocnění ještě předtím, než je jejich onemocnění diagnostikováno, a “rakovinu” podezřívají jako příčinu především tehdy, jsou-li symptomy shodné s široce publikovanými varovnými signály rakoviny. Lidé se velmi liší v tom, jak se svým podezřením zacházejí. Mnozí hledají medicínské potvrzení, jiní čekají. Období oddálení umožňuje jakousi adaptaci na ohrožení a mobilizaci obraných mechanismů, aby člověk mohl ohrožení překonat. Jestliže je ale ohrožení příliš velké, nepřekonatelné, může být oddálení tak dlouhé, že je přežití nemocného skutečně ohroženo. Je pak otázkou, kdy přestane být oddálení normální reakcí a začne být ohrožením fyzického a duševního zdraví. Kdysi bylo oddálení definováno jako váhání nemocného, který nevyhledal lékařskou pomoc do tří měsíců od rozpoznání medicínských příznaků.

Pro mnohé nemocné je základem jejich opoždění strach. Když nemocný zjistí první příznak nemoci, začne si ihned představovat, co ho čeká během léčby. Tato představa je založena na obecně hrůzostrašných názorech, které lidé o rakovině a zhoubných nádorech mají. Poznání může často způsobit takovou akutní úzkost, že nemocný odloží návštěvu lékaře. Nemocní často nedokážou slovně vyjádřit čeho nebo proč se bojí. Místo toho hledají různá vysvětlení, proč právě jim se to nemůže stát. “To nemůže být rakovina, protože nikdo z naší rodiny rakovinu neměl”, Neudělal jsem nic, abych si tohle zasloužil”. Možná si myslí, že přehlížení nebo odmítnutí symptomu bude nějak oslabovat jeho následky. Navíc pociťované sociální stigma rakoviny může zabraňovat potvrzení její přítomnosti ze strachu, že člověk bude považován za “nečistého”, “nakažlivého”, “budícího soucit” nebo “umírajícího”.

Ať je příčina zpoždění jakákoli, prakticky každý nemocný nakonec vyhledá lékaře, aby jeho příznaky vyšetřil. Někdy je to po přemlouvání rodinou, jindy k tomu nemocného přiměje smrt přítele nebo člena rodiny nebo rozsáhlé mediální diskuse a novinky v onkologii.

Jakmile se nemocný, který oddaloval stanovení diagnózy, odhodlá k jejímu potvrzení, neměli by zdravotníci vyjadřovat žádný nesouhlas s pacientovým jednáním. Skutečné nebo pociťované zklamání bude jen zvětšovat pacientův pocit viny. To platí speciálně pro rodinné příslušníky, kteří si nevšímali příznaků pečlivěji nebo nevyhledali pro nemocného pomoc dřív. Měli bychom nemocného ujistit, že také ostatní nemocní mívají podobné problémy. Kladné přijetí umožní zmírnit pocit viny nemocného a stane se základem dobrého vztahu v průběhu následující léčby.

„To zpožďování je pochopitelné,“ řekl Libor. „Jana se také dlouho rozmýšlela, zda vůbec jít k lékaři. Pozoroval jsem její rozpaky, věděl jsem že s ní něco je. Bojovala sama se sebou. Když mi to řekla, byla již rozhodnuta, že k lékaři půjde.“

„To je dobře, že se odhodlala. Čím menší nádor, tím větší šance na vyléčení.“

„Prožíval jsem ten boj s ní.“

„Vidím, že bychom si mohli příště povídat ještě o tom, jak nemocní reagují na vyslovení diagnózy. Tys to prožíval nedávno s Janou a možná, že to ještě prožíváte, mám na mysli reakci na diagnózu…“