Jídlo a moje rakovina prsu

Každá rakovina prsu je unikátní a tak ta moje dostává už od toho temného telefonátu: „Bohužel je to zhoubné,“ speciální léčbu jídlem.

Od mala mi chutnalo. Ne, tlustá jsem nikdy nebyla. A pokud pominu objevení tyčinek Mars a Milk v 90. letech a pšeničného piva na letní brigádě v Německu v letech dvoutisícových, tak jsem se vždycky mohla řadit k lidem s poměrně zdravým jídelníčkem. Dokonce jsem byla i pětiletkovou vegetariánkou (rozuměj, pět let jsem nepozřela maso po přečtení knížky „Fastfood nation“).

Moje diagnóza rakoviny prsu loni na začátku zimy ve mě vyvolala touhu po změně. Ta touha po změně byla nastartována moji netrpělivou povahou a nutností něco dělat a nečekat. No a jedinou věcí, kterou jsem mohla hnout bylo moje tělo, přesně to tělo, které mě zradilo a opustilo a které se mnou tak zametlo, že už to snad ani víc nejde. Tak přesně tohle tělo jsem se rozhodla pomučit zdravým jídlem.

Vrhla jsem se do džusování. Každý den jeden džus z různých ovocí a zelenin a listů a zrní. Hlavní roli ale hrála řepa. Řepa s jablkem a mrkví a řepa na tisíc a jeden způsob. Přestala jsem jíst sladké. Přestala jsem jíst smažená jídla, začala do jídelníčku přidávat víc luštěnin. Manžel pořídil kuchařku „ Kuchařka pro rakovinu prsu.“ Všichni jsme podle ní začali jíst, až na tehdy dvouletého syna, který odmítal všechnu snahu a ani řepný salát s grilovanou makrelou ho nepřesvědčil o opaku.

Otázkou je, zda mi tohle všechno pomohlo v nastávající léčbě. Podle mě ano. Pomohlo mi to v tom, že jsem měla pocit, že „něco dělám.“ Definitivně to pomohlo mé váze a také, a to je podle mě nesmírně důležité, to pomohlo i mému okolí. Tahle zákeřná mrcha zvaná rakovina se totiž dotýká nejen pacienta, ale všech okolo. A tak měl manžel pocit, že mi může pomoc tím, že zdravě uvaří. Moje máma měla pocit, že ranním džusem posiluje moje tělo, tady si dovolím malou noticku: osobně mám pocit, že tím řepným džusem mě spíš perfektně připravila na chemoterapeutické nevolnosti, ale i to se počítá. Čistý řepný džus na lačno a rozhozenýma nervama rozhodně nedoporučuji. Mimochodem řepný džus v jakékoliv formě nemůžu ani teď po sedmi měsících.

A pak nastalo to, na co jsem se připravovala, operace a následná chemoterapie s radiací. Moje onkoložka mě výslovně varovala před nadměrným užíváním antioxidantů a vitamínů, prý abych neničila účinky chemoterapie a doslova mi řekla: „Teď vám to tělo budeme chvilku trávit, vyléčíte si ho potom.“ Není nad to uslyšet pravdu.

Během samotné léčby jsem jedla jen to, co se do mě vešlo. Moc toho nebylo. Chuť k jídlu byla vymazaná neuropatií jazyka a celkovým nechutenstvím a únavou. Pak samozřejmě přišlo i na varování zkušenějších :“Během chemošky nejez nic, co máš ráda. Tělo si to zapamatuje a pak už to nikdy nedáš do pusy.“ No to kapučíno si už asi opravdu nedám a zařadím ho k becherovce, kterou nemusím od jednoho památného večera, když mi bylo patnáct.

Po ukončení chemoterapie se mi chuť k jídlu nijak závratně nevrátila, boj s únavou pokračoval a po měsíční pauze a začátku radiace se mi nijak převratně jíst nechtělo.

Teď týden po skončení radiace jím, moc se toho do mě nevejde, ale přeci jen jím. Možná se ze mě stal můj děda, který byl schopný žvýkat kousek chleba i pět minut a snědení talíře pro něj byl úkol na dva dny. Tak váhu modelky jsem nikdy neměla, možná se k ní přiblížím.

Ne, teď vážně. Jím, snažím se jíst zdravě, opět začínám s džusy, teď jen bez věrné kamarádky řepy, vyhýbám se sladkostem a ten mámin meruňkový koláč tak ten nepočítám. Máma řekla, že skoro není sladký, tak to tak prostě je. Zelený čaj je můj věrný společník stejně jako saláty z tmavých listů brokolice, cikorka se dá také jíst a nemusí se jen pít v náhražkovém válečném kafi. Čekanka a pampeliška mají opravdu dobré listy jen se jich do salátu nesmí dát až tak moc, ta hořkost se pak špatně zakrývá. Jogurt k snídani s chia semínky se stal mým denním chlebem. Chia semínka vůbec jsou mojí záchranou proti jednomu skvělému vedlejšímu účinku medikací a sice zácpy.

Moje léčba ještě nekončí, každé tři týdny chodím na půlhodinové infuze herceptinem, který si s mým žaludkem zahrává čím dál tím víc.  Po poslední seanci jsem dokonce musela vytáhnout anti nevolnostní medikaci. Už brzy začnu jíst tamoxifen, které se mnou zůstanou dalších pět let. Už mi zase chutná? Zatím moc ne, ale jedno vím jistě. Pokračuji. Pomůže mi to? Nevím, ale cítím se líp.