Mám rakovinu prsu a teď jak to říct dětem?

Jsem máma tříletého syna a mám rakovinu prsu. Já vím, že se říká, že rakovina si nevybírá, ale ona to není tak úplně pravda, protože si z nějakého mě neznámého důvodu v prosinci vybrala zrovna mě a tím pádem i moji rodinu. Ano, ona tahle nemoc s děsivým jménem totiž ovlivnila a ovlivní život nejen můj, ale i celé mojí rodiny.

Když jsem se dozvěděla, že ona bulka v prsu nebyla benigní, byla jsem v šoku. Šoku? Je šok to správné slovo? Ne, ani náhodou ty emoce se nedají popsat. Ta černá díra slova rakovina mě úplně pohltila, vsákla a rozkousla na malé kousíčky, které se sice slepily, ale už nikdy ne tak jak byly předtím.

Jednou z nejtěžších věcí na mé diagnoze byl asi ten moment, kdy jsem to musela říct svým nejbližším. Jako rodiče jsme pak stáli s manželem před otázkou „co s malým?“ Našemu synovi byly v té době necelé tři roky, pro nás asi štěstí, protože přeci jen tak malému dítěti se nemusí sáhodlouze vysvětlovat detaily nemoci zvaná rakovina. Jenže..

Jenže, jenže když víte, že ve školce je malý chlapeček, který potřebuje vyzvednout a který si potřebuje pohrát a vykoupat a nakrmit a převlíknout a vyčůrat a taky udělat večeři a vy musíte dělat, že se vám právě nerozpadl život, tak to také není nic jednoduchého. Našim instinktem bylo chránit ho. Dělat, že se nic nestalo a pokud na jednoho z nás přišel záchvat pláče, tak ho v ten moment zastoupil ten druhý s tím, že maminka nebo tatínek teď potřebují chvilku.

Jednu věc jsme ale udělali okamžitě. Okamžitě jsme řekli ve školce čím právě procházíme a požádali jsme o upozornění na jakoukoliv změnu v chování malého. Ano toho jsme se báli nejvíc, že vycítí naši bezmoc, vztek a úzkost. A já nepochybuji o tom, že to vycítil. Když byla jeho maminka na operaci vyndání nádoru bylo to jasné, měla „aučí.“ Když maminka přestala spát v posteli s tatínkem během chemoterapie a přestěhovala se tam, kam na ní nedosáhne noční volání „Mamí, čůrat. Mamí, pít.“ A místo maminky se každou noc objevoval tatínek, začal náš chlapeček během dne nosit deku a lehat si s maminkou na gauč během pití.

Měla jsem hrůzu z toho jak naše dítě ponese moje ostříhané. Ze stříhání jsme udělali zábavu. Celá rodina včetně mého bratra byla shromážděná, zatímco moje maminka stříhala a holila. A co na to náš chlapeček? Nic, pro něj bylo nejhorší, že jsem chtěla, aby se nedíval na pohádku. Zůstala jsem pro něj jeho dlouhovlasá  blonďatá bohyně a každá postavička s dlouhými vlasy je pro něj jeho „Mamá“ a zatvrzele odmítá představu mě v krátkých vlasech. Jsem mořská panna, princezna, i culíkatá postavička z lega. „Ale máma má teď krátké vlasy.“ Oznámila jsem svému synkovi při jedné čtecí seanci. „Máma no čučů hair.“ Oznámil mi zase on svojí změtí dvou jazyků. Je to jasné, maminka nechce mít zamotané vlasy do mašinky jako se to stalo jemu před pár týdny. A je vyřešeno. Dětský logika je neprůstřelná a tak jsem i nadále ač plešatá stejně ta maminka s rozevlátými vlasy sahajícími pod zadek, tady už hraje fantazie o sto šest. Mít doma tříleté dítě není na vysvětlování nemoci s děsivým jménem až tak strašné.

Mám ale i jiný příklad v rodině. Svého manžela, který tuhle zprávu uslyšel už podruhé v životě. To první slyšel, když mu jeho táta s mámou vysvětlili coby desetiletému, že maminka má rakovinu.  Moje tchýně prodělal před 23 lety to samé co já. Jen měla tehdy místo jednoho tříletého syna, syna desetiletého a k tomu skoro osmnáctiletou dceru a byla o trochu starší než já.

Nedávno jsem se manžela ptala: „Pamatuješ si jak ti to vaši řekli, když máma onemocněla?“ „Ne, vůbec si to nepamatuju.“ Řekl manžel, po chvilce zamyšlení: “No, nějak mi to říct museli. Myslím, že říkali, že je nemocná, ale mě tehdy vůbec nedošlo jak moc závažné to bylo,“ dodal po několika minutách mlčení. „Vidíš já si to vůbec nevybavuju. Myslím, že jsme si tehdy sedli a nějak to Jordanovi řekli, ale nějaké detaily mi úplně chybí,“ odpověděla tchýně na stejnou otázku. Švagrové to řekli, tak jak to bylo, ale mému tehdy ještě malému a přeci ne malému manželovi, to vysvětlili opatrně. „Ano, maminka má rakovinu, ale neboj bude to dobré.“ V takovém duchu to tehdy pochopil manžel, ale na úrovni emotivní to v něm zanechalo něco úplně jiného.

To, že je to už podruhé co manžel prožívá s milovanou ženou rakovinu prsu se projevuje vlastně už od mé biopsie. Vzpomínky vyplouvají a on si prochází jakousi zvrácenou verzí terapie šoku. Před několika měsíci za mnou přišel: „Budu muset zavolat našim a poděkovat jim a říct jim, že jim rozumím. Víš konečně mi došlo, proč mě tehdy tak chránili. Teď když prožíváme to samé my dva jako rodiče tak je prostě chápu.“

Jak  říct dítěti, že má máma rakovinu? Jak na to odpovědět? Prostě to říct, jinak to nejde, je to totiž jenom jedna z těch děsivých věcí spojených s touhle ohavnou nemocí. Nemocí, která převrátí na ruby život všech zúčastněných. Na jedno by se ale nemělo zapomínat děti jsou bojovníci a jsou odolné a to špatné, to dokážou zasunout jako my všichni jen snad ještě o trochu lépe.  Ne, nepodceňuji dětskou paměť to ani náhodou, to by můj manžel tolik nelpěl na ženách s dlouhými vlasy, protože měl někde v hlavě zasunutou vzpomínku na mámu s krátkými vlasy po chemoterapii. Ne, jednoduché to není, ale co už je konečně v takové situaci jednoduché?