Vzpomínání

Dnes mám pracovní směnu v našem zlínském centru. Je pošmourné středeční odpoledne, venku prší – počasí nic moc. A tak se toto nepříznivé počasí podepsalo i na návštěvnosti u nás. Proto jsem si vzala do rukou kroniku s předsevzetím, že ji konečně doplním o poslední aktuální akce, dolepím chybějící fotografie a dám vše do pořádku.

Ale jak jsem začala kronikou listovat, začala jsem vzpomínat. Všechno se mi vybavuje, jako by to bylo včera. A před očima se mi začíná odvíjet ten pomyslný film a scénář mojí první návštěvy zde.

Je to už téměř „neuvěřitelných“ deset let , co jsem poprvé zaklepala na dveře Mammahelpu. Provázely mě rozpaky, jestli mám vzít za kliku a co vlastně řeknu. Nevím, co od této návštěvy očekávám. Pomoc, pochopení, radu, nové přátele? Opravdu nevím. Mám obavy a váhám. Ale když už jsem se jednou rozhodla, tak to snad přede dveřmi nevzdám. Srdce mám až v krku, nesměle klepu a jdu dál. Čekalo mě překvapení. Útulná místnost, téměř domácí prostředí. A dvě příjemné paní- Katka a Jiřinka. Nevím proč, ale na Jiřince mě zaujaly oči- krásné tmavé a velice laskavé. Rozhovor s oběma ženami byl přirozený, srdečný a nenucený. Všechny obavy byly pryč. A tak jsem začala do centra docházet častěji a častěji. Až se mě jednoho dne koordinátorka Katka zeptala, jestli bych zde nechtěla pracovat jako laická terapeutka. Musím se přiznat, že jsem váhala. Vůbec jsem si nedovedla představit, co tato práce obnáší. Ale zkusila jsem to – nezávazně.

Dnes už si bez těchto lidiček, které jsem zde potkala, neumím život ani představit. Jsem za ně ráda. Vryli se mě do srdíčka, tak nějak napořád. Čas strašně rychle letí. A já listuju naší kronikou, vzpomínám a…..

Jarka